Za devatero řekami, devateho horami a devatero nádražími byla jedna republika. V ní bydlelo spousta dětí. Skoro všechny musely chodit do školky, mýt si před každým jídlem ruce, dojídat obědy, a hlavně poslouchat paní učitelku. Když přišly domů bylo to trochu lepší, protože si mohly hrát doma s čím chtěly. Ale zase musely po sobě uklízet, mýt si před každým jídlem ruce, dojídat večeře a hlavně poslouchat maminku. Tatínek buď pracoval nebo dělal něco jiného, ale na děti měl málokdy čas.

V té zemi žil chlapec Pepík. Jednou si hrál na ulici a potkal stařečka. Stařeček měl bílé vlasy, dlouhé vousy a velký hlad. Poprosil Pepíka o něco k jídlu a ten mnu dal jablko ze zahrádky. Dědeček se usmál a nabídl Pepíkovi, že mu splní jedno přání. Pepík si přál, aby si s ním víc hrál táta. Dědeček přikývl a řekl: “Tak uděláme taťkárium, ano?” Pepík nevěděl, co to má být, a v rozpacích přikývl. Dědeček zmizel a Pepík překvapeně zíral na to místo, kde před chvílí stál. Že by to byl kouzelný dědeček?

Ten den přišel táta domů dřív než obvykle. Zavolal Pepíka a řekl mu, že s ním chce jet o prázdninách na tábor pro tatínky a děti. Pepík byl zvědavý, ale zároveň se trochu bál, protože s tátou ještě nikdy nikdene byl. Když tam nebude maminka, jak budou dělat jídlo? A kdo se s Pepíkem pomazlí, když se mu bude stýskat? Kdo ho ochrání, když se na něj táta bude zlobit? Táta pochopil, na co Pepík myslí, a řekl mu: “Chápu, že je to pro tebe nové a trochu se bojíš, jaké to bude.” Pepík přikývl a táta pokračoval: “Budou tam i jiní tátové a děti. Budeme si hrát, povídat si, sportovat, blbnout, řádit, odpočívat a relaxovat. Budeme chodit na výlety, koupat se, lovit mamuty, rozdělávat oheň a dobývat hrad. Budeme si hrát na krvavou bábu a dědka, na bacily a na želvy. Budeme stavět domečky, schovávat se v lese a sbírat houby. A budeme pořád spolu. Bude to týden pro táty a pro děti.” Když to Pepík uslyšel, uvědomil si, že se mu splnilo jeho přání. Tak to opravdu byl kouzelný dědeček. Pepíkovi zasvítily oči, zavýskl radostí a objal tátu. Oba byli spokojení a začali se těšit na Taťkárium.

Petr Suchý